Filipojakubská noc a pálení čarodějnic: Historie a tradice

30. 04. 2025

Jedna z nejzvláštnějších a nejmagičtějších nocí v roce přichází každoročně z 30. dubna na 1. května. Ohně planou na kopcích, ve vzduchu je cítit kouř, smích dětí, ale i cosi dávného, co nelze přesně pojmenovat. Této noci říkáme Filipojakubská – a i když ji dnes vnímáme jako společenskou událost plnou tradic a zábavy, má své kořeny hluboko v minulosti. Její příběh je příběhem o lidské potřebě chránit se před neznámým, oslavit příchod jara a symbolicky očistit sebe i své okolí.

Počátek – pohanské rituály a příchod jara

Už v době dávno předkřesťanské slavili naši předkové přechod mezi zimou a jarem zvláštními rituály. Věřili, že právě noc na přelomu dubna a května je hranicí mezi dvěma světy – starým a novým, temným a světlým. V tuto noc podle nich slábla ochranná moc přírody a do našeho světa mohly vstoupit zlé síly, duchové a démoni.

Proti těmto silám se lidé bránili ohněm. Vysoko na kopcích zapalovali velké vatry, které měly chránit pole, stáje i lidská obydlí. Oheň očišťoval, symbolicky spaloval vše špatné a otevíral cestu novému životu. V mnoha oblastech se praktikovalo skákání přes oheň, přenášení uhlíků do stavení, vykuřování bylinami nebo házení větví do plamenů. Vše mělo jeden cíl – zajistit zdraví, plodnost a ochranu do příštího období.

Středověké časy – čarodějnice a strach

Ve středověku se tato pohanská tradice proměnila pod vlivem nových náboženských a společenských hodnot. K ohni se přidala nová postava – čarodějnice. Vědělo se, že právě tuto noc se podle pověstí slétávají na kopce, aby pořádaly sabaty, kde uctívají temné síly a škodí lidem.

Z tohoto přesvědčení vznikl zvyk vyrábět ze slámy a hadrů figuríny čarodějnic a házet je do ohně. Co začalo jako symbolický rituál, mělo bohužel i své temné stránky. Období čarodějnických procesů ve středověké Evropě (a částečně i v českých zemích) přineslo skutečné pronásledování žen, které byly obviněny z čarodějnictví – často bez důkazů, jen na základě pověr a strachu.

I přesto však přetrvaly lidové zvyky a symbolika. Oheň, dým a čarodějnice na hranici se staly nedílnou součástí tradice, která se přenesla až do dnešních dnů – ovšem už v mnohem mírnější, zábavné formě.

Filipojakubská noc získala své jméno z křesťanského kalendáře. 1. květen je totiž dnem, kdy se slaví svátek apoštolů Filipa a Jakuba. Církev se snažila nahradit pohanské oslavy novými, "čistými" svátky, ale lidové zvyky se ukázaly jako silnější. Výsledkem je jméno, které připomíná křesťanský svátek, ale obsahově jde o tradici s pohanskými a lidovými kořeny.

Současnost – oheň jako symbol společenství

Dnes už většina lidí nevěří v čarodějnice a nadpřirozené síly, ale Filipojakubská noc zůstává oblíbenou událostí. Oheň stále hraje hlavní roli – ale spíš než ochranný a očistný má dnes funkci společenskou. V obcích se pořádají slavnosti, děti se oblékají za čarodějnice, soutěží se o nejkrásnější masku nebo nejvyšší vatru. Lidé se schází, opékají buřty a povídají si do noci.

Mnohé rodiny vnímají tuto noc i jako příležitost k přivítání jara, k uctění tradic, ale hlavně k setkání. Kde dříve panoval strach z temných sil, dnes vládne radost, smích a společný zážitek.

Tradice, která přetrvává

Možná si při pohledu na planoucí oheň a čarodějnici na hranici ani neuvědomujeme, jak hluboko v naší kultuře tahle tradice sahá. A právě to je na ní krásné – že přežila změny náboženství, dobu inkvizice, i nástup moderní doby. Každý oheň, který v tuto noc zapálíme, je pomyslným propojením s minulostí. Připomíná nám, že tradice nejsou jen přežitkem, ale mohou být i živým mostem mezi generacemi.