Potravinová soběstačnost... Móda, koníček nebo nutnost?

21. 12. 2017

Jídlo je v životě důležitá věc. Obzvlášť u nás, kde se z knih nejlépe prodávají kuchařky. Debatování a přemýšlení o jídle je podle mě česká móda posledních desetiletí, která stále sílí. Jídlo má být kvalitní, chuťově vynikající, snadné na přípravu a pokud možno levné. V médiích vaří a jídlo hodnotí různé celebrity, ze kterých dobrému jídlu rozumí jen málokdo. V reálu se dnes většina národa stravuje ve školních jídelnách, v polední pauze pojídá meníčka v restauraci a v důchodu si nechává dovážet obědy z hromadných vyvařoven. Kvůli velkoprodukci, supermarketům a tlaku na nízkou cenu, stejně už kvalitní jídlo skoro nikdo z nás neumí poznat. To jsme pochopili až na Valašsku, kde je hodně potravin ještě z vlastní nebo místní produkce...

Hodně lidí kvalita jídla zajímá, a tak se vrhají na bio nebo makrobiotiku. Stále víc lidí se zamýšlí nad etickými aspekty potravinové produkce, a tak přicházely postupně módy vegetariánství, veganství a syrová strava. Nemám nic proti zdravé výživě, spíš naopak, ale často nám uniká podstata problému. Jídlo dovážené z dalekých krajů, vyráběné ve velkém, týdny skladované a připravené v mikrovlnce prostě nemůže být kvalitní a zdravé. Stačí jen jedno z toho a je po kvalitě. Broskve koupené v zimě v supermarketu nám zdraví nedají, ani když je sníme syrové.

Hodně lidí to tuší, a tak se snaží znovu uchopit svůj vliv nad jídlem. Debaty o potravinové soběstačnosti, zejména na internetu a v časopisech, jsou nedílnou součástí této módy zabývat se jídlem. Pro někoho je to potravinová soběstačnost země, pro dalšího sen o tom, že si bude všechny potraviny pro sebe a rodinu pěstovat a vyrábět sám a pro jiného regionální nebo komunitou podporovaná a sdílená produkce. Pojďme si to tedy probrat postupně.

Před sedmnácti lety jsem v Brně otvírala první obchod s biopotravinami, a tak jsem do problematiky potravinové soběstačnosti trochu nahlédla. V celostátním měřítku jde hlavně o potravinovou bezpečnost, tedy o to, že budeme mít dost jídla. Tenkrát naše země byla potravinově soběstačná, to znamená že pěstovala a produkovala 100 % jídla, které jsme snědli. Byl to pozůstatek socialismu, kdy jídlo nebylo tak úplně levné, ale bylo ještě poměrně kvalitní. Dnes podle odborníků 40 % potravin dovážíme a o kvalitě můžeme s úspěchem pochybovat. Globální trh likviduje levnými cenami naše producenty. Druhý krok následující po omezení konkurence je zisk. Za posledních šest let šla cena potravin v průměru o 50 % nahoru. Víme, kolik stály, když jsme se stěhovali na Valašsko, a kolik za ně platíme teď. Jíme pořád zhruba to samé. Bioproducenty u nás v posledních několika letech skupují zahraniční investoři a ceny biopotravin rostou do závratné výše.

Sen o osobní potravinové soběstačnosti vnesla do naší společnosti různá přírodní hnutí, mezi nimi i permakultura. Stalo se módou uvažovat o tom, že bychom si všechno jídlo dokázali vypěstovat sami. Před několika lety se nás na to ptal skoro každý, s kým jsme se setkali. Dokonce i odborníci ekologové a ochránci přírody. Hlavně to však byli lidé, kteří nikdy nic nepěstovali, nemají kontakt s půdou, žijí ve městě a většinu času tráví v práci. Rozhodli jsme se tedy podívat se tomuto mýtu na kobylku. Podnítili jsme výzkum o tom, co vlastně jíme, jak nejblíž se to dá získat a jak málo to může stát. Zjistili jsme, stejně jako většina ostatních průzkumníků, že osobní potravinová soběstačnost je možná, jídlo je kvalitní, zdravé, chutné a zadarmo. Má to ale několik „háčků“.

1) Potravin sní každý z nás průměrně 500 kg ročně. Je potřeba vypěstovat, zpracovat a uskladnit si sám 500 kg potravin, v rámci průměrné rodiny 2000 kg potravin, a to každý rok. Vezme to tolik času, že člověk nedělá skoro nic jiného. Kam to jídlo uložit?

2) V našich klimatických podmínkách čerstvé jídlo z vlastní produkce můžeme mít jen asi od března do listopadu. V zimním období máme jen to, co se nám podaří uskladnit.

3) Půda je u nás ve velmi špatném stavu, a tak je potřeba ji nejdřív dát do pořádku, aby člověk vůbec mohl bez chemie a těžké techniky jídlo pěstovat.

4) Vypěstujeme a vyprodukujeme poměrně omezený sortiment jídla, konkrétní potravinu jen v určitou dobu v roce a zpravidla se dá těžko odhadnout potřebné množství.

5) Kvůli výkyvům počasí a kalamitám škůdců a chorob z porušeného přírodního prostředí každý rok přijdeme o několik druhů potravin, které tvoří značnou část produkce.

Sám má člověk dost omezené možnosti. Dělal by to trvale jen z nutnosti, protože jak říkají moji milí Valaši, „tož to sa nevyplatí“.

Myslím, že je dobré se o jídlo zajímat a hodně lidí to dělá docela smysluplným způsobem. Důležitosti začíná nabývat společenský aspekt jídla. Různá moštování, chlebopečení nebo dýňobraní se stávají pro mnohé lidi koníčkem, proti kterému lze těžko něco namítat. To je podle mě začátek cesty ke kvalitnímu a cenově dostupnému jídlu. Když člověk pochopí, co dá jídlo práce, může se dát dohromady s druhými lidmi a pak se o to mohou postarat společně. Každý může pěstovat nebo zpracovávat jen něco. Mohou si pomáhat s uskladněním. Mohou vytvořit skupinu komunitou podporovaného zemědělství, což znamená najít svého sedláka, který pro ně bude pěstovat a produkovat to, co si budou přát. Oni se s ním za to podělí o rizika, případně mu pomůžou, když bude potřeba. To zase bude mít vliv na stálost cen.

Další nutností je podporovat lokální producenty tím, že od nich budeme odebírat jejich produkty a akceptujeme třeba i vyšší cenu, když budeme mít pocit že s námi hrají fér. Někdo z komunity si může založit objednávkový bezobalový obchod, nakupovat potraviny ve větším množství a rozvažovat je pro lidi. Tohle všechno jsme vyzkoušeli my nebo někdo z našich přátel. Zabere to čas a stojí to energii, ale podle mě je to jediná udržitelná cesta ke kvalitním a cenově dostupným potravinám, po které v současné době máme možnost jít. Další možností je komunitní obchod, to je ale zatím jen sen jedné mojí kamarádky. Nebo ho někdo brzy založí? Nechme se překvapit.

V Růžďce 20. 12. 2017

Alena Suchánková