Pomohou nám se slimáky indičtí běžci?

19. 05. 2017

Pomohou nám se slimáky indičtí běžci?

VYZKOUŠENÝ ZPŮSOB JAK SI PORADIT S JEJICH CHOVEM

Že existují kachny, které se živí slimáky jsem věděla z už dlouho, z filmů o permakultuře. Nikdy mě ale nenapadlo, že se staneme jejich chovateli. Kalamitní výskyt slimáků na naší milované zahradě nás  přiměl  začít s chovem indických běžců, kachen které dávají přednost živočišné potravě.

Nedokázala jsem si představit že se budeme muset kromě psa, kočky a hektarové zahrady starat ještě o další živé tvory. Co když onemocní? Co když se přemnoží a my je budeme muset zabít? Co když nám zničí zahradu? Jak si poradit s odchovem mláďat?  Co kuny a lišky, kterých se všichni tak obávají? Aby jedli slimáky, musí se volně pohybovat po celé zahradě...takže ještě ke všem starostem bychom od nich měli celou zahradu pokaděnou...jak nechutné.

Podobné myšlenky se mi honily hlavou a chovu drůbeže jsem se bránila zuby nehty. Když mi ale jednoho krásného jara slimáci snědli pět set sazenic zeleniny, které jsem vlastnoručně vypiplala, zasadila a s láskou opatrovala, 
přiznám se že můj odpor poněkud zeslábnul. Slimáků bylo tolik, že jsme při značných rozměrech zahrady prakticky neměli na výběr.

Tak se jednoho krásného dne stalo, že jsme si čirou náhodou, z přednášky o permakultuře přivezli čtyři „běžečky“, jak jim s láskou říkala jejich chovatelka.
Na zadním sedadle našeho čistého auta, v papírové krabici vedle psa jsme ty zmítající se chudinky vezli přes dvě stě kilometrů po dálnici. Nevím, kdo byl vyděšený víc. Oni nebo my?

Přijeli jsme domů po desáté večer, už za tmy a neměli jsme připraveno vůbec nic. Život nás prostě zaskočil, jak už to někdy bývá.  Potmě jsme z kopřiv vytahali plotové dílce, při světle baterky je svázali drátem, přidali lavór s vodou a šli spát. Zvyknou si u nás?

Ráno nebylo moudřejší večera. Chovatelé říkali, že kachny máme dva týdny nechat ve výběhu, aby si zvykly na nové prostředí. Čím je budeme krmit? 
Chtěli jsme vyzkoušet, jaký mají apetýt a tak jsme druhého dne začali se sběrem slimáků. Házeli jsme jim je přes plot a moc nás bavilo dívat se s jakou chutí se po nich vrhají a opravdu je polykají. Než to běžce přestalo zajímat, napočítali jsme jich dvě stě.

Při čtyřech kachnách je to na jednu padesát slimáků na den. Počkat...to je sedmdesát tři tisíc slimáků za rok, radovala se okamžitě moje hyperaktivní mysl. Tak to nám asi se slimáky opravdu pomůžou.

První rok byl zábavný. Snadno jsme se naučili je ráno vypustit, horší bylo je večer zahnat zpět do výběhu. Dali jsme jim jména, naučili je na kousky chleba za námi běhat. Když byl kolem klid, přišly až na metr k nám a někdy si chleba vzaly i z ruky. Člověk se na ně ale nesměl zpříma dívat, to považují za hrozbu jako od šelmy. Osvědčil se odvrácený šikmý pohled přes rameno a natažená ruka.

Za chvíli za námi běžci chodili kam jsme se hnuli a pořád na nás něco volali.
Pár týdnů to bylo zábavné, ale po několika měsících nám to začalo pořádně jít na nervy. Takže nakonec jsme se naučili si jich nevšímat a ony daly pokoj.
Chodily volně po celé zahradě, na vyvýšené záhony nelezly, zato vydatně probíraly jejich okolí. Zeleniny si ani nevšimly, se slimáky se ale činily jako o závod. To nám pochopitelně dělalo velkou radost.

Pomalu se blížila zima a s ní spousta praktických otázek. S chovem tentokrát ještě bylo málo zkušeností a jak už to bývá, na internetu se názory dost lišily. Nakonec jsme kombinací rad z internetu a praktických zkušeností chovatelů jiné drůbeže u nás ve vesnici usoudili, že kachnám stačí box utěsněný před větrem a hlubší podestýlka, která se na zimu vrství. Ráno stačí otevřít box a večer si do něj kachny samy zalezou. Konečně ustalo večerní nahánění.

V zimě jsou slimáci schovaní a tak budeme muset začít přikrmovat. Jenže čím? V chovatelských potřebách se na nás dívali jako na exoty a jít se zeptat „po dědině“ jsme se styděli. Nepomohl ani internet, všichni výrobci speciálního krmiva pro kachny byli moc daleko, ceny byly už tak astronomické a dovoz by se pořádně prodražil. Nakonec jsme nedaleko objevili zemědělské družstvo, které vyrábí krmivo pro slepice, a tak jsme začali brát granule z něho. Osvědčily se, ale další rok ukázal, že levnější, přírodnější a snadnější varianta je přikrmovat namočeným krmným obilím.

Zimu běžečci přežili v plném zdraví, brouzdání ve sněhu si užívali a hodně legrace jsme si  s nimi užili při klouzačce na zamrzlém jezírku.

Na jaře přišlo páření, pak vajíčka, ale maminy nezasedly. První káčata jsme měli z umělé líhně a ze sourozeneckého páření se jich vylíhlo jen několik.
Měli jsme doma další drobotinu, venku bylo chladno a v krabici v dílně na mě zoufale křičela čtyři drůbeží mimina. Tentokrát šla měšťácká hrdost stranou a 
musela jsem jít na rady k „babkám“. Jak tu drobotinu udržet při životě? Čím ji krmit a jak jí zajistit teplo když se k nim mamka nezná?

Zkušené „vesanky“ mi poradily že mám nastrouhat uvařená vajíčka, smíchat je s obilným šrotem a vodou, případně přidat trochu spařených kopřiv. Drobečci se po tom vrhali jako diví a utěšeně rostli při světle a teple kancelářské lampy s klipsou, kterou jsme jim připnuli na okraj lepenkové krabice.

Jednoho dne ale z krabice vyskočily a nastal úkol zvyknout je na venkovní prostředí, ochránit je před volně puštěným psem a skamrádit je s
rodičovským hejnem. Vyřešila to malá ohrádka s králikářským pletivem, v ní krabice otočená dnem vzhůru a dvojmiska s vodou a krmením. Když dorostly asi do poloviny výšky dospělých kachen, pustili jsme „staré a mladé“ k sobě. Staří mláďata nepřijali, ale už byla dost velká, a tak jim nebyli schopní ublížit. Spaní jsme jim udělali zvlášť, ve vysloužilém kredenci.

S přicházející zimou ale bylo nutné aby kachny byly pohromadě, a tak jsme se jednoho dne rozhodli je nahnat společně do výběhu. Velcí zalezli do boxu a když se mladí odvážili jít za nimi, bez okolků je vyházeli zpět do výběhu. Nedalo se nic dělat, už si musí poradit sami. Jednou nocovali ve výběhu a další večer už se vyhnat nedali.

Tak uběhl náš první rok s indickými běžci. Slimáci ze zahrady pomalu mizeli a ten malý zbytek velké škody nedělá. Kačenky v dalších letech začaly sedět a odchovy byly čím dál příjemnější. Ve vesnici se jejich chov během pár let hodně rozšířil. Začali jsme měnit kačery se sousedy, aby byla zdravá mláďata. Kuna se u nás objevila jen jednou, v době kdy jsme neměli psa.

Jeden rok se nám vylíhlo jen několik kačen, zato hodně kačerů. Nastal další „kulturní šok“ se kterým jsme si museli nechat poradit. Naše kamarádka, zkušená chovatelka nám poprvé asistovala, takže dnes už kachny umíme zabít, oškubat a vykuchat. Podle mě každý, kdo jí maso, by si měl aspoň párkrát v životě vyzkoušet, jaký to  je pocit zabít živého tvora a zpracovat  ho tak, aby z něj bylo jídlo. Je to mňamka, ale to „okolo“ moc příjemné není.

V každém případě se život s indickými běžci stal součástí naší každodennosti 
a nedovedeme si bez nich představit provoz na zahradě ani náš vánoční jídelníček. Každý kdo má zkušenosti s chovem drůbeže si s jejich chovem snadno poradí. Jediný rozdíl je, že běžci musí přes den a hlavně navečer volně chodit po zahradě, aby mohli vybírat slimáky. Jejich pomoc je neocenitelná.

V Růžďce 17.5.2017


Líbil se vám článek? Nechte si zasílat další články a novinky na e-mail, aby vám nic neuniklo!

Přišel vám článek zajímavý?
Sdílejte ho dál.




Mohlo by Vás také zajímat

Pokvetou pampelišky: Uvařte si med!

Pokvetou pampelišky: Uvařte si med!

28. 03. 2024

Každé jaro, když se zahrada rozzáří pampeliškovými sluníčky je čas na výrobu pampeliškového medu. I když se pravému…

Kam nepouštět robotickou sekačku?

Kam nepouštět robotickou sekačku?

27. 03. 2024

Péče o zahradu vyžaduje spoustu úsilí i času. Vedle plení záhonů a zalévání je pravidelné sečení trávníku jednou z…

Březnová péče o trávník

Březnová péče o trávník

26. 03. 2024

Letos si dala zima trochu na čas a ani deštivé počasí nám dlouho nepřálo. Pokud jste tak ještě neučinili, je právě…

Pár nápadů pro Velikonoce

Pár nápadů pro Velikonoce

23. 03. 2024

Velikonoce jsou jedním z nejvýznamnějších křesťanských svátků, ovšem svůj význam mají i pro zahrádkáře a vlastníky…